Velmi dobře! (23. neděle v mezidobí)

Iz 35,4-7a

Jak 2,1-5

Mk 7,31-37

Moji drazí, než přejdeme k evangeliu, chtěl bych, abychom se na chvíli pozastavili u druhého čtení. (Jako vždy vám doporučuji přečíst si všechna čtení.) Zkusme dnes vyjít od toho druhého, protože ono je, myslím si, takovou dobrou trampolínou do evangelia. Abychom dobře pochopili, o co jde.

Dnes ve svém listě mluví svatý Pavel o něčem, co již dnes, trochu změnilo svůj význam. Stále to funguje, ale trošku jinak. Pavel mluví o pohledu na lidi, o přisuzování hodnoty lidem. Myslím, že dnes již v církvi tento problém tak úplně není, nebo možná ano, ale již ho není tolik. O co jde… Doufám, že jste to četli. Pavel říká, že když hledíme na lidi v kostele a uvidíme někoho pěkně oblečeného, někoho bohatého, slavného, toho hodnotíme lépe, dáme mu důstojné místo a někoho škaredého, chudého, bez domova posadíme stranou. Neříkám, že už se to úplně vytratilo, ale už to nefunguje přesně takovým způsobem, jak o tom mluví svatý Pavel. Dnes už  se stává jen zřídka, že bychom navenek vypadaly tak moc odlišně, že by byl člověk jinak přijímaný. Máme různé věci politické, hodnostáře... to je jasné, ale myslím, že nemá cenu se nad tím nějak pozastavovat, protože si myslím, že všichni vnímáme, že je to absolutně neevangelické vyzdvihování někoho z důvodu postavení a funkce. I když se to děje, všichni máme pocit určité nechuti, pomýlení, že je to něco, co celkově nepatří do církve.

Ale chtěl bych vaši pozornost zaměřit na něco trochu jiného, na jinou formu a verzi tohoto. Mám dojem, že to, co říká svatý Pavel, je stále přítomné především v našich srdcích vzhledem k nám samým. Znám spoustu takových lidí a vy je jistě taky znáte a jistě i většina z vás jste těmi lidmi, kteří si sami o sobě myslí, že nejsou hodni usednout v prvních lavicích, že nejsou hodni, aby se s nimi jednalo jako s někým úctyhodným, že nejsou hodni Pána Boha, být v církvi, nejsou hodni svatosti, něčeho mimořádného, pěkného atd. Mám pocit, že se čím dál víc upřednostňuje postoj srdce, který se vyznačuje nedoceňováním se, pohrdáním sebou, takového překonání: “A co můžu vůbec znamenat pro Boha? Kým jsem? Já jsem absolutně nikým. Nejsem k ničemu.” atd. atd. Myslím, že dnes je třeba ta slova sv. Pavla ne negovat to, ale je třeba se na jeho slova podívat spíše tím druhým způsobem. Čili nedoceňováním sebe samých i jiných lidí, takového nízkého hodnocení se.

A, moji drazí, sem nám přichází na pomoc evangelium. No, naprosto krásné evangelium. Mimo takový klasický historický charakter tohoto evangelia, že Pán Ježíš potkává hluchoněmého člověka a uzdravuje ho, je třeba na to pohledět také trochu symbolicky jako na obraz celistvosti lidskosti a toho, co se s ní děje. Všimněte si, že máme člověka, který je hluchoněmý čili ztratil schopnost komunikovat. Je to člověk, který neslyší a nemůže mluvit čili nikdo zvenčí mu nemůže předat informace a on sám také není schopný vysvětlit druhým, co se v něm děje. Milovaní, pomyslete na ráj. Ráj na počátku spočíval na tom, že jsme byli s Pánem Bohem v takové komunikaci, která neznala překážek, že jsme Boha mohli poslouchat a slyšeli jsme Ho, všechno, co On říkal. Nebyly mezi námi a Bohem žádné překážky, žádné bariéry a cokoli Nám chtěl říci, my jsme to slyšeli, - jak se ukázalo, neposlechli jsme to úplně - ale mohli jsme si s Ním povídat. Nebylo tam to oddělení, ke kterému došlo v prvotním hříchu a které zůstalo až do dnes a my čekáme až to skončí a Pán Ježíš přijde znovu. Podívejte se, můj oblíbený úryvek z knihy Genesis je ten, že Bůh přicházel do zahrady Eden každý den v době, kdy vál vítr a procházel se s Adamem, procházel se s člověkem a rozmlouvali spolu. Mezi námi a Bohem nebyly žádné bariéry. Ale v prvotním hříchu nastoupilo oddělení. Člověk již přestal Boha slyšet a člověk již také velmi často neumí k Bohu mluvit. A Pán Ježíš potkává někoho takového, někoho, kdo ztratil možnost komunikovat s Bohem. Proč je to tak důležité? Moji, drazí, ta naše krása, naše mimořádnost, skutečnost, že máme svou cenu, že jsme úžasní, předurčení k jedinečným věcem, to je možné mít v sobě jen v jediném případě: pokud nám to Pán Bůh poví. Protože sami sobě si to nejsme schopni říct. Můžeš si to nahrát na kazetu: “Miluji tě. Jsi jedinečný. Jsi úžasný.” Můžeš si to pouštět pořád dokola, ale nic to v tobě nezmění. Jestli ti to Bůh neřekne, jestli Ten, který tě stvořil, ti to neřekne tak, že to v tobě všechno uslyší, nikdo ti to nedá. Jenom Pán Bůh to může udělat.

V souvislosti s tím, že se naše komunikace pokazila, to velmi mnoho z nás už neví, už to neslyší, už neví, že to tak je. A co dělá Pán Bůh v tom evangeliu? Všimněte si, bere toho člověka do samoty, jeden na jednoho. Vykonává vůči němu velice intimní gesta. Je psáno, že mu vložil prsty do uší, a slinou se dotknul jeho jazyk, no jako by se políbili. Pán Ježíš dělá taková gesta vyhrazená k intimnosti mezi lidmi, vyhrazených lidem, kteří jsou ve velice blízkých a intimních vztazích. Taky si všimněte, že Ježíš vůči němu používá takový způsob komunikace, který on může přijmout. Nemluví a neslyší, takže si nemohou popovídat a tak Ježíš ke komunikaci s ním používá dotyk, protože dotyk on ještě má, a používá zrak. Všimněte si, že Ježíš sedá vedle něho a je psáno, že vzhlédl k nebi. Čili jak kdyby pověděl: “Poslouchej. Pokazila se ti komunikace a musíme ti otevřít cestu k mému Otci, abys mohl uslyšet, kým jsi. Abys ses novým způsobem podíval na to, jak jsem tě stvořil, jak jsi neobyčejný.” A tehdy Ježíš mluví hledíc na nebe čili navazujíc tu komunikaci s nebem: “Otevři se.” Tedy “ať se otevře ten komunikační kanál s Otcem, aby ti Otec mohl povědět, kým jsi”. Když se to stalo, jako by z něho všechno spadlo, ústa se mu otevřela, uši se mu otevřely a začal mluvit správně čili byl mu vrácený správný způsob komunikace. A všimněte si, co řekli na konci ti lidé, kteří to viděli, kteří viděli ten zázrak: “Všechno dobře udělal.” Nespojuje se vám to s něčím? To je jako v knize Genesis, kde o tom, co Bůh učinil bylo řečeno: “I Bůh viděl, že všechno, co stvořil, je dobré.” Lidé vidí, co dělá Ježíš a vracejí se do knihy Genesis a říkají: “Všechno je zase dobře.”

Milovaní, co to znamená? Naučit se takovému pohledu na sebe a samozřejmě naučit se i takovému pohledu na druhé, protože se to samozřejmě dotýká všech našich vztahů, je možné jen jedním způsobem: když se s Pánem Bohem naváže intimní vztah, intimní pouto, aby nám to Pán Bůh mohl znovu povědět. Když se znovu otevře ten komunikační kanál mezi námi a Bohem, protože bez té komunikace, to do nás nepronikne. Milovaní, samozřejmě je možné si nějak lidsky pomoct. To je jasné. Velice jsou potřebná slova těch, kteří nás milují, kteří nás potvrzují, občas pomáhá nějaká terapie atd. Ale mám dojem, že to jsou všechno takové podpory, které jsou samozřejmě potřebné, ale jestli to Pán Bůh nepoví lidskému srdci, jestli Pán Bůh neukáže tomu člověku, že on je opravdu dobrý, že byl stvořený Bohem a Bůh říká: “Ano, je to tak, jsi mým dílem, potvrzuji to!”, tak nic jiného toho člověka nepřesvědčí.

Milovaní, to, co dnes říká svatý Pavel, že se musíme naučit novému pohledu na druhé bez ohledu na to, o koho jde, neplatí jen o ostatních. I na sebe musíš hledět bez ohledu na to, co si o sobě myslíš, co v sobě vidíš. To ti může dát jen Pán Bůh. Jen On tě o tom může přesvědčit. Jenom On ti může ukázat, jaký opravdu jsi, co se v tobě opravdu děje. Je to něco absolutně mimořádného. To se děje v intimním vztahu s Bohem, v hledání intimity a něhy přebývání s Ním. Ten, kdo nebude s Bohem tak žít, nikdy se nedozví, kým je. Neuslyší “všechno je to dobré”. Neuslyšíš o sobě, neuvidíš, jak se Bůh na tebe dívá a říká: “Všechno je to dobré.”

Milovaný, víš, jak je to osvobozující, když uvidíš oči Boha a Bůh hledíc na tebe ti říká: “Všechno je to velmi dobré”? Milovaní, to je jako sejmutí všech břemen z člověka, to je jak odejmutí všech pout. Děje se to v každé zpovědi, při každém svatém přijímání, v každé modlitbě, v každém přebývání s Bohem. Bez toho vztahu, bez té intimity s Bohem, o tom nebudeme přesvědčeni. Jenom On nám to může dát. Jestliže to najdeme, jestli to budeme vytrvale pořád a pořád hledat-to se neděje v jedné sekundě, protože ta bariéra mezi námi a Bohem pořád je s ohledem na naše hříchy, slabosti, můžeme uslyšet: “Jak tě vidím, všechno je velmi dobré.” Když to pronikne do srdce, do hlavy, do těla, do psychiky, do emocí, to je nejvíce osvobozující věc na světě.

A tak hledejme ten intimní a blízký vztah s Bohem, protože jenom On nás o tom může přesvědčit.

(Jedná se pouze o hrubý překlad otce Adama Szustaka OP, originál zde: (https://www.youtube.com/watch?v=9ZrHTjdEmDc)